Zlín vs Třinec

8. března 2012 v 18:59
Dobrý den,
první se hrálo ve Zlíně dva dny.
1.zápas vyhrál Zlín
2.zápas vyhrál Třinec
Takže to bylo na série Zlín-Třinec 1:1
Za dva dny se hrálo v Třinci!Nerozhodný
3.zápas vyhrál Třinec
Takže jestli by vyhrál třinec tak by šli do semifinále
4.zápas vyhrál zlín
Takže to bylo na série Zlín-Třinec 2:2
Ve Zlíně se hraje rozhodující zápas a kdo vyhraje tak jide do semifinále
5.zápas vyhráll..........PřekvapenýZlínnnnn!!Křičící
Přidat komentář
 

Rychlobruslení

16. února 2012 v 15:20

Rychlobruslení

Nejúspěšnější česká rychlobruslařka Martina Sáblíková.
Rychlobruslení je zimní individuální olympijský sport, ve kterém se závodí v bruslení na čas. Rychlobruslení se koná na oválných ledových drahách dlouhých 400 metrů s poloměrem zatáčky 25 metrů, v kategorii short track pak na dráze dlouhé 111,12 metrů s poloměrem zatáček 8 metrů. Rychlobruslení se dělí do tří základních kategorií: speed skating, short track a in-line a je sdružené v mezinárodní bruslařské unii ISU. Nejúspěšnější českou rychlobruslařkou je Martina Sáblíková.

Obsah

[skrýt]

Historie

Počátky v rychlobruslení v Českých zemích (resp. na území dnešního Česka) sahají do roku 1888.

Speed skating

Oválná dráha je dlouhá 400 metrů s poloměrem zatáčky 25 metrů. Závodí se ve dvojicích, ale rozhodující je dosažený čas. Dráhy pro jednotlivé závodníky jsou široké 4 metry a po každém kole si rychlobruslaři dráhy vymění. Nože na bruslích jsou v této disciplíně upevněny pouze pod špičkou, patu mají volnou.
Závodní disciplíny:
  • víceboj muži (500 m, 1500 m, 5000 m, 10 000 m)
  • víceboj ženy (500 m, 1500 m, 3000 m, 5000 m)
  • sprint 2x500 m
  • sprint 1000 m

[editovat] Short track

Bruslař ve vnitřní dráze během závodu.
Rychlobruslení na krátké dráze bylo zařazeno poprvé mezi olympijské sporty v roce 1988 v Calgary, o čtyři roky později v Albertville to již byla plnohodnotná sportovní disciplína. V České republice se rozvíjí od roku 1994. Závodí se na běžných zimních stadionech, kdy se na ploše 30 x 60 metrů vyznačí ovál dlouhý 111,12 metrů s poloměrem zatáček 8 metrů. Brusle jsou na nohou umístěny mírně vlevo, závodníci dosahují rychlostí až cca 40 km/h.
Závodní disciplíny:
  • 500 m
  • 1000 m
  • 1500 m
  • 3000 m
  • štafety
Přidat komentář

Krasobruslení

16. února 2012 v 15:18

Krasobruslení

Krasobruslení
Momentka z Mistrovství světa v krasobruslení v roce 2004
Momentka z Mistrovství světa v krasobruslení v roce 2004
Disciplíny
Jednotlivci muži / ženy - Sportovní páry
Tance na ledě - Synchronizované krasobruslení
Vrcholné soutěže
Olympijské hryod roku 1908
Mistrovství světaod roku 1896
Mistrovství Evropyod roku 1891
Mezinárodní federace
Název:Mezinárodní bruslařská unie
Založena:1892
Web:www.isu.com
Národní svaz
Název:Český krasobruslařský svaz
Založen:1993
Web:[1]
Krasobruslení je druh bruslařského zimního sportu, ve kterém je kladen důraz na umělecké ztvárnění piruet, skoků a kroků. Krasobruslaři se utkávají v soutěžích na národní a mezinárodní úrovni, jako jsou např. mistrovství Evropy, mistrovství světa, národní mistrovství, mistrovství čtyř kontinentů, Grand-Prix v krasobruslení aj. Krasobruslení je také jednou z oficiálních disciplín Zimních olympijských her.
Mnoho krasobruslařů působí po skončení své amatérské závodní kariéry jako trenéři, nebo vystupují v různých ledních revue.

Obsah

[skrýt]

Disciplíny

Krasobruslení se dělí do následujících disciplín:

Historie

Ice skating Scene - obraz od J. Babera patrně z 19. stol.
Hlavní článek: Dějiny krasobruslení
Kolébkou krasobruslení je Velká Británie, první krasobruslařský závod se zde konal v roce 1814. Odtud se krasobruslení šířilo do celé Evropy a Ameriky. V USA přidali ke krasobruslení ještě hudbu a taneční a baletní prvky.
Při výletu k prvopočátkům krasobruslení jako sportovního odvětví, musíme nejdříve mluvit jen o bruslení, které se až později rozdělilo do dvou různých sportovních disciplín, krasobruslení a rychlobruslení.
První historické zmínky o bruslení pocházejí z Dánska z roku 1134, nejstarší anglická zmínka je datována do roku 1174. Archeologické nálezy (brusle vyrobené z kostí) datují vznik bruslení až do doby bronzové a kamenné.
Primitivní začátky krasobruslení lze nalézt v Nizozemí 13. a 14. stol. - dřevěné brusle opatřené na spodní straně železným plátkem - k rozjetí však bylo nutné použít hole. Až náhoda, kdy nizozemský truhlářský učeň změnil při zasazování želízek vodorovnou polohu za svislou, přinesla změnu. Bruslaři odložili hole, pohyb se stal volnější, rychlejší a ovladatelnější. V nizozemském Holandsku bylo bruslení zábavou prostého lidu, jak dokazují některé obrazy od starých mistrů, v jiných zemích, a také u nás, bylo bruslení výsadou šlechtických rodů. Počátkem roku 1610 byl na dvoře Rudolfa II. uspořádán velký karneval na ledě.
Rozvoj "skutečného" krasobruslení začal teprve v 18. století, když nože dostaly lehce zahnutý tvar, což umožnilo provádět otáčky a komplikovanější prvky.
Nebruslilo se jen v západní Evropě, ale také na východě, zejména v severní části Ruska. V roce 1838 byla v Petrohradě vydaná knížka pod názvem Zimní zábavy a umění jezdit figury na bruslích. Podává svědectví o tom, že bruslení se věnovala nejen mládež, ale i dospělí. Na kovových bruslích se v Rusku jezdilo už v 17. stol. Car Petr I. Veliký si dal v roce 1637 vykovat pár železných bruslí. Nejprve se jim říkalo "skorochod", teprve později, když přední část bruslí získala ozdobu koňské hlavy, dostaly název, kterého se používá dodnes - "koňky".

Kluziště a zimní stadiony

Prvními kluzišti byly samozřejmě zamrzlé rybníky a řeky. První umělé kluziště bylo postaveno už v roce 1876 v Londýně (Chalsea). Výstavba dalších umělých kluzišť byla rozhodující pro následující rozvoj tohoto sportu.
  • Absolutně největší zastřešený zimní stadion byl postaven v roce 1960 v Tokiu, Japonsko. Ledová plocha zabírá úctyhodných 4000 m².
  • Japoncům patří i další prvenství - největší otevřené kluziště, postavené v roce 1976 s plochou 15 400 m².
Zimní stadiony nalezneme nejen v Kanadě, USA, Švédsku a dalších evropských zemích, ale také ve slunném Španělsku nebo také v černé Africe, např. na Pobřeží slonoviny.
První olympijský vítěz v krasobruslení Ulrich Salchow na Letních olympijských hrách 1908 v Londýně

Pravidla a soutěže

První mezinárodní krasobruslařské soutěže se konaly roku 1882 ve Vídni, podle soutěžního řádu zvaného Regulativ. Ten byl odvozen z učebnice žáků Jacksona Hainese - Dr. Körpera, Wirtha a Diamantidiho Spuren auf dem Eise (Stopy na ledu), vydané roku 1881.
Tento Regulativ později převzala také Mezinárodní bruslařská unie (angl. International Skating Union, zkr. ISU), a tak vznikla pravidla, která v pozměněné podobě fungují dodnes. K výraznějším změnám došlo zavedením krátkého programu a ve změně poměrů mezi hodnocením povinné a volné jízdy.
Rozvíjející se dovednosti krasobruslařů a narůstající požadavky na lepší a objektivnější hodnocení přiměly ISU vytvořit nový systém hodnocení, který je platný od sezóny 2004/2005 a odsunul stávající tzv. "šestkový systém" do historie. Základem nového systému je nový výpočet soutěžních výsledků a jednotlivých hodnot předvedených prvků. Zavedení digitálního videosystému umožňuje rozhodčím přehrát si jednotlivé prvky znovu a tak je lépe a objektivněji zhodnotit.
  • Při prvních vídeňských soutěžích zaujal mladičký Nor Axel Paulsen, který předvedl svůj slavný skok, který dodnes patří k povinným prvkům.
  • První mistrovství Evropy se konalo už v roce 1891, ještě před založením ISU, a prvním mistrem Evropy se stal Němec Oskar Uhlig.
  • První mistrovství světa se konalo 1896 v Petrohradě. Opět vyhrál Němec, tentokrát Gilbert Fuchs. O pět let později vyhrál svůj první světový titul legendární Švéd Ulrich Salchow. To se mu podařilo ještě 9 krát. Po ukončení závodní kariéry se Ulrich Salchow stal dlouholetým předsedou Mezinárodní bruslařské unie.
  • Jeho úžasný rekord napodobily v letech 1927-1936 stejně legendární Norka Sonja Henieová a v letech 1969-1978 také Irina Rodninová, která své první čtyři tituly ve sportovních dvojicích získala s Alexejem Urmanovem a dalších šest titulů se svým manželem Alexandrem Zajcevem.
  • Ženy začaly o titul mistryně světa bojovat v roce 1908 v Davosu, o první titul mistryně Evropy teprve v roce 1930 ve Vídni. První evropskou mistryní se stala Rakušanka Fritzi Burgerová
  • Ve Vídni 1930 se také poprvé uskutečnilo mistrovství Evropy sportovních párů. O světový titul soutěžily také daleko dříve - již od roku 1908.
  • Druhou nejmladší krasobruslařskou disciplínou jsou tance na ledě. Na světových šampionátech se objevily teprve v roce 1956 v Paříži a o dva roky později také na evropském mistrovství v Bolzanu. Od roku 1976 jsou tance na ledě standardní součástí v programu Zimních olympijských her.
  • Vůbec nejmladší krasobruslařskou disciplínou a zároveň i jedinou týmou disciplinou je synchronizované bruslení, jehož rozvoj probíhá příbližně od konce 50. let 20. století, které není součástí programu olympijských her a má své závody od ostatních disciplin obvykle organizačně odděleny.

Krasobruslení na Olympijských hrách

  • 1908 v Londýně proběhla první olympijská soutěž v krasobruslení. Na pořadu byly čtyři disciplíny: bruslení žen a mužů, sportovní dvojice a speciální figury. Soutěž ve speciálních figurách už pak ale nikdy nebyla opakována. Prvním olympijským vítězem se stal Ulrich Salchov.
  • Druhý olympijský závod proběhl na Letních olympijských hrách 1920 v Antverpách šest let po posledním mistrovství světa 1914. Celkem se zúčastnilo 9 mužů, 6 žen a 8 párů ze šesti zemí.
  • V roce 1924 proběhly první Zimní Olympijské hry v Chamonix. Zúčastnilo se jich 29 soutěžících z toho 16 mužů a 13 žen z jedenácti zemí.
  • Zimních olympijských her 1976 v Innsbrucku se účastnilo již 105 olympioniků (52 mužů a 53 žen) z 18 zemí.

Vybavení

Nože

Krasobruslařské nože, vyrobené z tvrdé oceli, jsou 3 až 4 milimetry široké. Jsou jen nepatrně zahnuté - což umožňuje provádět složité obraty a prvky. Jsou sbroušeny tak, že vznikají dvě hrany (vnitřní a vnější), mezi kterými je žlábek. Tyto hrany usnadňují bruslaři zrychlovat a ovládat jízdu. Špička je ozubená, používá se při odpíchnutých skocích a jako otáčivý bod při piruetách.

Boty

Boty jsou zpravidla zhotoveny na míru, silně vyztužené, šněrovací do výšky lýtek s tlustým koženým vnitřkem a dodatečným vyztužením oblasti kotníku.

Kostýmy

Kostýmy jsou ovlivňovány charakterem programu a volbou hudebního doprovodu. Měly výkon korunovat a ne odvádět pozornost nebo dokonce pobuřovat. Dřívějším přísným pravidlem byly sukně pro ženy, dnešní pravidla již umožňují, aby ženy vystupovaly i v kalhotovém kostýmu - dokonce i v tancích - musí to však být explicitně uvedeno v úpravě pravidel, které každoročně uveřejňuje ISU. Muži musí i nadále nosit dlouhé kalhoty - které však nesmějí být trikotové (přiléhavé). Jiné módní doplňky, které nejsou pevně přichyceny na kostýmu, stejně jako různé jiné pomůcky nejsou v soutěži povoleny.

Historie rozvoje kostýmů

Od vzniku bruslení jako sportu v druhé polovině 19. století se mnohé změnilo: metoda hodnocení, pravidla, organizace, průběh soutěží, technika bruslení, stadiony a ledové plochy, materiál a také kostýmy.
Ale jeden aspekt se v průběhu času nezměnil: kostýmy stále sledují metody, vzory, materiály a barvy jednotlivých časových epoch. Když vzniklo krasobruslení v dnešním moderním smyslu, kostýmy jako takové neexistovaly. Bruslilo se v běžném denním oblečení: muži měli na sobě kalhoty a bundu, ženy dlouhé sukně až po kotníky. Gilbert Fuchs jako první zavedl legíny, které však dnes nejsou povoleny. Byla to fenomenální Sonja Heniová, nesporná krasobruslařská diva, která zavedla velkou novinku - krátkou sukni, kterou předvedla na prvních ZOH 1924.
Od té doby ji napodobovalo spousta žen, které začaly nosit krátké sukně a přiléhavější kostýmy, které jim nebránily v pohybu a umožňovaly provedení složitějších figur.
V následujících dekádách došlo k velkým změnám v technické obtížnosti: jednoduché skoky se staly dvojitými a trojitými (a dnes už dokonce v podání některých špičkových závodníků také čtvernými), programy začaly vyprávět reálné příběhy. Tento rozvoj ovlivnil také kostýmy, které se staly součástí soutěží, jedním z hlavních prvků uměleckého projevu společně s hudbou a zvoleným tématem.
  • v 70. a 80. letech 20. století byly moderní krátké sukně a kalhoty do zvonu. Barva kostýmů byla nevýrazná bez barevných odstínů a bez jasných vzorů.
  • v 80. a 90. letech 20. století se těšily velké přízni kostýmy s flitry. Oblíbené byly světlé a teplé barvy, vzory byly jasnější. Kalhoty měly rovný střih, sukně byly vepředu kratší a vzadu delší.
Různé ozdoby namísto flitrů, delší sukně, dech beroucí výstřihy. Užívání textilií propůjčující falešnou nahotu skoro vymizelo. Rozmanité ozdoby dnes nosí už i muži a jejich košile jsou často otevřené. Hlavní snahou však zůstává podchytit téma jízdy a přivést je k životu, nejen výběrem vhodného hudebního doprovodu a projevem na ledě, ale také za pomoci kostýmů.
Kostýmy se stávají "nesmrtelnými". Který krasobruslařský nadšenec by si nepamatoval na kostým Oksany Grishuckukové se Swarovski křížem, když se svým partnerem Evgenym Platovem vyhrála olympijské zlato 1998? Nebo na taneční pár Jayne Torvillová a Christopher Dean a jejich fialový Kostým ze slavného Bolera? Nebo kostým mušketýra, vynikajícího francouzského krasobruslaře Philippa Candeloro, který měl na sobě, když vyhrál svou druhou bronzovou olympijskou medaili 1998?
Kostýmy byly a jsou v krasobruslení velmi důležité. Krasobruslení není jen sport, ale také jistý druh pohybového umění. Kostým je to první, co diváka zaujme a zůstane mu v paměti.

Krasobruslařské prvky

Krasobruslařská arabeska
Jak už bylo řečeno, krasobruslení umělecké ztvárnění skoků, kroků a piruet. Tyto skoky jsou pojmenované dle provedení - popředu, pozadu, z vnitřní nebo vnější hrany brusle.
Ke skokům patří Salchow, Toeloop, Rittberger, Flip, Lutz a Axel, které se skáčou s jednou, dvěma, třemi, a dokonce i čtyřmi obrátkami. Mimo nosné prvky (skoky, kroky, piruety) sem patří také různé spojovací prvky jako váha, arabesky, měsíc aj.
K prvkům typickým pro sportovní dvojice patří odhozené a twistované skoky, zvedané figury a spirála smrti.

Zajímavost

Krasobruslení je jediný olympijský sport, kde faktickou polovinu ze všech čtyř základních soutěžních disciplín absolvují muži a ženy společně v páru, jde o jeden z mála sportů, kde muži závodí společně v páru se ženami.
Přidat komentář

Olympijské hry[2.část]

13. ledna 2012 v 17:44

Novodobé olympijské hry

Wiki letter w.svg
Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
Pierre de Coubertin se několik let věnoval studiu tělovýchovných systémů v anglosaském světě. Své poznatky zpracoval v několika knihách a zároveň usiloval o jejich začlenění do francouzského výchovného systému. Když viděl, že jeho literární činnost nevzbudila dostatečný zájem, rozhodl se přejít k činům. V roce 1888 se rozhodl, že obnoví olympijské hry.
Okamžitě začal pro tento záměr shánět podporu v okruhu svých známých a přátel a 25. listopadu 1892 vystoupil s touto myšlenkou veřejně na schůzi k 5. výročí založení Francouzské unie atletických sportů. V roce 1896 se tak konaly v Aténách první novodobé letní Olympijské hry.


Olympijská myšlenka

Zformuloval ji Pierre de Coubertin ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti (kalokagathía), posvátný mír (ekecheiría), slavnostní obřady při zahájení antických OH ožívají v nové formě při dnešních OH obohaceny o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, o požadavek demokracie a internacionalismu. Dnešní olympijská myšlenka je v podstatě vyjádřena v základním článku olympijské charty.


Olympijská přísaha

slavnostní slib, který skládají:
  • sportovci při slavnostním zahájení
  • rozhodčí při slavnostním zahájení
Pro obojí význam viz Olympijský slib
  • sportovec při podpisu přihlášky
  • nový člen MOV

Olympijský ceremoniál se stal hlavním vzorem pro podobné akty řady mezinárodních soutěží.
Nejvíce olympijských medailí získaly Spojené státy americké, Rusko a Německo.[1]


Olympijské hry mládeže

Mezinárodní olympijský výbor od roku 2010 organizuje také Olympijské hry mládeže, a to jak letní či zimní, které jsou určeny dětem a mládeži.


Olympiády v přeneseném významu

Olympiádami se často nazývají i různé místní nebo školní sportovní nebo i jiné soutěže napodobující skutečnou olympiádu. Pro tělesně postižené sportovce bývá pořádána Paralympiáda. Názvem Olympiáda byl inspirován i název Československých spartakiád.
Slova Olympiáda a Olympijský (a slova odvozená), stejně jako symboly pěti kruhů a olympijské pochodně, jsou chráněna zákonem[2] a nesmí se používat bez speciálního povolení Olympijského výboru[3][4]. Toto povolení má např. Ministerstvo školství, a smí se používat pro vzdělávací znalostní a dovednostní soutěže konané ve spolupráci se školami: například matematická olympiáda, fyzikální olympiáda, chemická olympiáda,astronomická olympiáda atd.



Olympijské hry[1.část]

13. ledna 2012 v 17:42

Olympijské hry

Olympijské hry jsou největší sportovní událost moderní doby. Svého předchůdce a vzor mají vantických olympijských hrách, konaných ve starém Řecku v Olympii na poloostrově Peloponés. Jejich zakladatelem byl podle pověsti Hérakles.
Pořádají se jako:
Letní i zimní olympijské hry se konají jednou za 4 roky. Od roku 1992 se střídají po 2 letech. Do tohoto roku se konaly vždy ve stejný rok.
Samostatná, avšak organizačně částečně přidružená je šachová olympiáda. Od roku 2010 jsou také oficiálně pořádány i letní olympijské hry mládeže, od roku 2012 pak zimní olympijské hry mládeže.

Historie


První krůčky na cestě k novodobým hrám

Antické olympijské hry byly nejvýznamnější, největší a nejstarší z všeřeckých her. Konaly se od roku 776 př.n.l. až do roku 393 našeho letopočtu. Roku 394 zakazuje olympijské hry zvláštním ediktem Theodosius I.. V roce 426 pak byl vydán rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii. Dílo zkázy bylo dokonáno zemětřeseními v letech 522 a 551.
První krůčky na dlouhé cestě k prvním novodobým hrám patří řeckým učencům z Byzance, kteří ve 14. a 15. století působili na italských univerzitách, a jejich žákům. Pietro Paolo Vergerio (1348-1419), profesor padovské univerzity, byl první o kom je známo, že vyhlásil právo muže na cvičení těla. Vittorino Ramboldini de Feltre (1378-1446) šel ještě dál, když v Mantově založil tělocvičnou školu.
První novodobá práce o olympijských hrách vyšla roku 1430 a byla dílem florentského básníka Matea Palmieriho. Roku 1491 vydal Virgilius Polydorus knihu O posvátných hrách starých Řeků a roku 1569 vychází v Benátkách kniha významného humanisty Hieronyma Mercuriala O gymnastickém umění. I když si tyto činnosti nekladly za cíl znovuobnovení olympijských her, byly důležitým stupínkem na cestě k oživení tradice pěstování kultury těla.
První novodobé sportovní hry nesoucí označení olympijské, byly Anglické olympijské hry, které na svém venkovském sídle v Cotswolduuspořádal roku 1604 Robert Dover. Hry podporoval i velký příznivec a propagátor sportu, král Jakub I. Hry se měly konat každý rok za letního slunovratu, na programu byly běžecké disciplíny, hod kladivem, míčové hry, šerm holemi a zápas. Mohli se zúčastnit jak šlechtici, tak prostí občané, některých disciplín dokonce i ženy. Hry se dočkaly 40 ročníků a skončily nejpozději se smrtí svého zakladatele.
První, kdo vystoupil s myšlenkou obnovení olympijských her, byl v roce 1760 německý pedagogický reformátor Johann Bernhard Basedow. Dalším velkým propagátorem vzkříšení olympijských her byl Johann Christoph Friedrich Gutsmuths. Pod jeho vlivem uspořádaly některé tělovýchovné organizace v několika německých městech sportovní klání pod označením olympijské hry.


Novořecké olympijské hry

15. listopadu 1859 se v Athénách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících na prvních novořeckých olympijských hrách. Hlavní zásluhu na jejich uspořádání měl hrdina osvobozovacích bojů, Evangelos Zappas, který jejich organizaci věnoval nejen značné úsilí, ale i celý svůj majetek. Myšlenka uspořádat novořecké olympijské hry se zrodila v Pyrgu. Bylo to krátce po osvobození Řecka z turecké nadvlády, kdy se místní městská rada rozhodla pro obnovení her přímo v Olympii. Měly se konat každé čtyři roky 25. března, tj. na Den řecké nezávislosti. Nepříznivé podmínky v Olympii (bažinaté území plné komáru představovalo velkou hrozbu malárie) vedly k tomu, že se nakonec hry konaly až v listopadu a v Aténách. Hry se pak konaly ještě v letech 1870, 75 a 87.

Tenis[3.část]

Tenis [2.část]

13. ledna 2012 v 17:37

Pravidla


Charakteristika hry

Tenis je velmi elegantní míčová hra, kterou mohou hrát dva nebo čtyři hráči. Ke hře je zapotřebí tenisová raketa, míček,tenisový dvorec a tenisová síť. Hráči tenisu mohou být jakéhokoliv věku, výšky, váhy či pohlaví. Avšak na profesionální úrovni hrají muži a ženy zvlášť, výjimku však tvoří turnaje, kde proti sobě ve čtyřhře nastoupí muž i žena na každé straně. Této čtyřhře se říká "smíšená čtyřhra","mix". Hlavním úkolem je co nejlépe vrátit míč na soupeřovu polovinu dvorce tak, aby ho soupeř vůbec nezahrál či nedoběhl, případně aby mu vrácení míče dělalo potíže. Ve srovnání s jinými sporty se tenis hraje se střední intenzitou. Zápas může trvat desítky minut, ale taky klidně několik hodin. Při tenisové hře se rozvíjí vůle, cílevědomost, rychlý odhad situace, spoléhání na svoji fyzickou připravenost, taktické myšlení, schopnost dlouhého soustředění a hlavně vnitřní klid.


Hra

Tenisový servis
Samotná hra začíná podáním, které se provádí ze zadní základní čáry - baseline. Hráč, který podává si rukou nadhodí míček a udeří ho raketou dříve než dopadne na zem. Tento míček musí umístit, v případě že podává zprava, do levého soupeřova pole pro podání (čtverec za sítí na straně soupeře). V případě chybného podání má podávající opravné druhé podání. Změna podání nastává při získání hry(viz Bodování) pro jednoho z hráčů.
Poté, co bylo provedeno dobré podání, se hráči střídají v úderech, po nichž musí míček přeletět síť a dopadnout do soupeřova pole. Údery se opakují, dokud se některému z hráčů nepodaří zakončit tzv. vítězným úderem nebo dokud soupeř neudělá chybu.


Nejčastější chyby ve hře

Toto jsou nejčastěji se objevující chyby při hře, při kterých soupeř získává bod.
  • hráč trefí síť
  • hráč se netrefí do soupeřova pole - tzv. "aut"
  • hráč zahraje tělem
  • míček dopadne dvakrát na zem, dříve než ho hráč odehraje
  • druhé podání nedopadlo do čtverce pro podání nebo nepřeletělo síť
  • hráč zahraje tzv. dvojdotek - při úderu se míček dvakrát dotkne rakety
  • hráč se dotkne míčkem stropu (v případě že se hraje v hale)
  • hráč se dotkne sítě (raketou či tělem v průběhu výměny)


Bodování

Získá-li hráč bod, je stav 15:0; získá-li druhý, je stav 30:0; získá-li třetí, je stav 40:0; získá-li čtvrtý bod, vyhrává hru. Pokud je stav 40:40, tzv.shoda, nejbližší bod se počítá jako výhoda pro toho hráče, který jej získal. Získá-li týž hráč následující bod, vyhrává hru. Když jej nezíská, je opět shoda.
Hráč, který získá 6 her a zároveň vede alespoň o 2 hry (např. 6:2 nebo 7:5), získává sadu. V roce 1965 James Van Alen vymyslel pro zrychlení hry následující pravidlo: Za stavu sady 6:6 se hraje jedna poslední hra sady, tzv. tiebreak. V něm se zvláštním způsobem střídají podání a strany hřiště a vyhraje jej hráč, který v něm získá 7 bodů a zároveň vede alespoň o 2 body (např. 7:3 nebo 10:8). Vítěz tiebreaku získává sadu 7:6. Jen v závěrečné sadě zápasu určitých turnajů se pravidlo tiebreaku vynechává.
Cílem hry je získat požadovaný počet sad dříve než soupeř. Zápas se hraje nejčastěji na 2 vítězné sady. Organizátor soutěže však může rozhodnout jinak, v tom případě pak hráč potřebuje k vítězství získat 3 sady, např. muži na grandslamových turnajích nebo v utkáních Davisova poháru.


Hřiště a vybavení

Rozměry tenisového dvorce


Tenisový dvorec

Související informace naleznete v článku Tenisový dvorec.
Tenisový dvorec má obdélníkový tvar a rovný povrch. Tenisové hřiště je dlouhé 23,77 m a široké 8,23 m. Kurt je uprostřed rozdělen sítí zavěšenou ve výšce 0,914 m (měřeno uprostřed), na okraji kurtu má síť výšku 1,07 m. Při čtyřhře je pro hru využíváno postranní rozšíření kurtu.
Povrchy kurtu jsou různé, každý z nich umožňuje jinou rychlost a výšku odrazu míče a tím i mění styl hry. Třemi nejběžnějšími typy povrchů jsou:


Tenisová raketa

Související informace naleznete v článku Tenisová raketa.
Tenisová raketa musí být rovná a tvoří ji struny střídavě propletené nebo svázané a připojené k rámu rakety. Celková délka rakety nesmí být větší než 73,66 cm. Rám rakety nesmí mít celkovou šířku větší než 31,75 cm. Plocha výpletu nesmí mít celkovou délku větší než 39,37 cm a celkovou šířku větší než 29,21 cm

Tenisový míč

Související informace naleznete v článku Tenisový míč.
Míč musí mít vnější povrch všude stejný, sestávající z látkového potahu a žluté barvy. Má-li švy, musí být bez stehů. Správný míč by měl mít odskok vyšší než 1,35 m a nižší než 1,47 m, pustí-li se volně na betonový podklad z výše 2,54 m. Mohou se objevit i barevné tréninkové míče.
Počet komentářů: 1

Tenis [1.část]

13. ledna 2012 v 17:33

Tenis

Tenis (angl. tennis < angl. tenes, tenetz < fr. tenez! = nate, berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči je dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Rozlišuje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž. Soupeři stojí proti sobě, naobdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou tak, aby jej soupeř nemohl vrátit, aniž by se trefil vedle tenisového dvorce (do outu).
Tenis
Vítěz 16 grandslamů Roger Federer
Vítěz 16 grandslamů Roger Federer
Disciplíny
Dvouhra a čtyřhra
Vrcholné soutěže
Wimbledon1877-
US Open1881-
French Open1891-
Australian Open1905-
Olympijský turnaj1896-1924, 1988-
Mezinárodní federace
Název:ITF (ILTF)
Založena:1.března 1913
Web:itftennis.com
Národní svaz
Název:Český tenisový svaz
Založen:17. května 1990
Web:cztenis.cz


Historie

Roku 1592 byla v Paříži zaznamenána pravidla francouzské hry paume. Angličan Walter Clopton Wingfield se nechal těmito pravidly inspirovat, aby si roku 1875 nechal patentovat hru zvanou tenis. V červenci roku 1877 se ve Wimbledonu konalo první mistrovství. Další tři největší turnaje se konají v New Yorku (Flushing Meadows, od roku 1881), v australskémMelbourne (1905) a v Paříži (Roland Garros, 1925). V olympijském programu byl tenis od roku 1896 do her v roce 1924. Poté byl vyřazen, aby se roku 1988 opět mezi olympijské sporty vrátil. Mezinárodní tenisová federace ILTF (od roku 1977 ITF) byla založena roku1913.
Tenis patří k olympijským sportům. Z tenisu se vyvinulo několik podobných sportů hraných zejména pod střechou na speciálním kurtu, např. squash nebo ricochet, nebo jiné modifikace, jako např.: plážový tenis.
Počet komentářů: 1

Bowling

12. ledna 2012 v 19:20

Historie

Bowling v 16. století
Předměty připomínající kouli a kuželky, tedy propriety potřebné k bowlingu, byly roku 1930 nalezeny během vykopávek v Egyptě britskýmantropologem Sirem Flindersem Petriem v dětském hrobě. Pocházely přibližně z období 3200 let před Kristem. Do doby objevení egyptských vykopávek se za místo vzniku bowlingu považovalo území dnešního Německa v době okolo roku 300 našeho letopočtu, kam vznik hry umístil německý dějepisec William Pehle. Bowling se tam tehdy stal součástí náboženského obřadu a o těch, kterým se podařilo kuželky srazit, se říkalo, že mají dobrou povahu. Ti, jimž se to nepovedlo, museli učinit pokání.[1] Většího rozšíření se hra dočkala roku 1366 v Anglii, kde v té době vládl Edvard III. Ten měl hře dávat přednost i před - do té doby oblíbenou - lukostřelbou. Z Anglie, kde byla hra oblíbená až do dob panování Jindřicha VIII. (1509 - 1547), se hra rozšířila do dalších zemí středověké Evropy (bowling například hrál i německý teolog Martin Luther)[1]. V každé ze zemí se však hrála s mírně odlišnými pravidly. Díky zámořským objevům a kolonizaci Ameriky se dostala i tam. Zde ji hráli osadníci pocházející z Anglie, Německa či Nizozemí. První zmínka o hře ve vážné americké literatuře je od Washingtona Irvinga, který napsal "Rip Van Winkle probudí zvuk padajících kuželek." Prvním dlouhodobějším bowlingovým hřištěm bylo pravděpodobně travnaté hřiště v prostorách "New York´s Battery area" (vojenské baterie) v dnešním centru New Yorku. To místo je dnes nazýváno "Bowlingový trávník".[2][3]
V roce 1841 vydaly v Connecticutu zákon, který bowling zařadil mezi zakázané hry, protože měl podporovat hazardní hráče. Pro obejití tohoto zákazu byla do hry přidána ještě jedna kuželka navíc.[4] Protože se jako časté výmluvy prohrávajících objevovaly stížnosti na špatnou údržbu venkovních bowlingových drah, začali vlivní průmysloví magnáti instalovat bowlingové dráhy do krytých budov. Nejprve tyto herny sloužily pro potěšení svých majitelů, avšak postupně se otevřely veřejnosti a tím se zvýšila popularita celé hry. V některých amerických státech (například New York, Ohio nebo Illinois) se na přelomu 18. a 19. století stal bowling převládajícím sportem. Mezi jednotlivými americkými státy ovšem nebyly některé z rozměrů bowlingových koulí stejné. Proto se restauratér Joe Thum rozhodl k jejich standardizaci a zároveň vytvořil i americkou reprezentaci, jejíž hráči se rekrutovali z různých bowlingových klubů. V září 1895 vznikl v newyorské Beethoven Hall "Americký bowlingový kongres" (v originále American Bowling Congress) a ten téhož roku vydal první pravidla bowlingu.[4] Ženy se o bowling začaly zajímat později (až ve druhé polovině 19. století) a v roce 1917 v St. Louis založily ženský mezinárodní kongres (již existující "Americký bowlingový kongres" totiž sdružoval pouze muže) a předseda ženského kongresu Dennis Sweeney vyzval nejlepší hráčky ženské ligy k uspořádání bowlingového turnaje a následnému založení "Ženského národního bowlingového kongresu".[2][3]
Rozvoji bowlingu napomohl rozvoj technologie herních potřeb. Koule (či spíše míče) se do té doby vyráběly z velmi tvrdého dřeva, které v roce 1905 vystřídala první bowlingová koule "Evertrue", na kterou v roce 1914 navázala koule vyvinutá firmou "Brunswick Corporation" z velmi kvalitní pryže.[4] Jiné materiály se začaly používat i na povrchy drah. Průlom znamenal též vynález automatického zvedače a stavěče kuželek od Gottfrieda Schmidta, který tento svůj patent předal firmě American Machine & Foundry Company. Ta provedla jeho první instalaci v roce 1951 v Michiganu a o rok později byla produkce modelů zahájena. Roku 1950 začala rozhlasová stanice NBC jako první vysílat rozhlasové reportáže z "Championship Bowling". Zpravodajství se objevovalo v pořadech "Make That Spare", "Celebrity Bowling" a "Bowling For Dollars". Po vzniku a rozšíření televize přišla stanice ABC s prvním přenosem bowlingového zápasu "Pro Bowlers Association". Rozšíření bowlingu do médií mělo vliv na zvýšení náklonnosti a zájmu Američanů o tento sport.[2][3]
Ze Spojených států amerických se bowling začal postupně rozšiřovat i do dalších zemí světa. Pomohly tomu i bowlingové soutěže. První mistrovství světa amatérů v bowlingu se konalo v roce 1923 a od té doby se uskutečňuje každé čtyři roky.[4] Dříve se šampionáty žen i mužů konaly společně, avšak kvůli velkému rozmachu bowlingu a omezené kapacitě heren (byť se soutěže hrály v hernách se 30, 40 i více drahami) bylo nutné tyto soutěže rozdělit. Každý sudý rok mají svou soutěž muži, každý lichý rok ženy. Mezinárodní soutěže se konají i pro juniory a hráče mladších věkových kategorií. Navíc vznikají též profesionální ligy, a to jak v Americe, tak také v Evropě ("Evropská tour"). V nich se utkávají nejlepší hráčky a hráči a každý rok se hraje exhibiční utkání Ameriky proti Evropě, jehož se účastní na každé straně pět nejlepších mužů spolu s pěti nejlepšími ženami.[2][3] Byť má bowling ve světě daleko více příznivců a hráčů než třeba curling nebo moderní pětiboj (hraje ho téměř 300 milionů lidí ve více než 90 zemích světa), součástí olympijských her zatím není.[3][4]
Česká republika dříve patřila v kuželkách ke světovým velmocem. Přesto však je zde bowling, tedy hra kuželkám podobná, poměrně mladým sportem, neboť první bowlingová centra se začala objevovat až po sametové revoluci v první polovině 90. let 20. století. Rychle se ale síť rozšiřuje a také hráčů přibývá. Začaly se pořádat první komerční turnaje a v roce 1997 se uskutečnilo první mistrovství republiky,[3] které se od té doby pořádá každým rokem.[5]
Počet komentářů: 1

Fotbal

6. ledna 2012 v 11:23
Fotbal (z anglického football, foot=noha, ball=míč), též kopaná, je kolektivní míčová hra, která je nejpopulárnějším kolektivním sportem na světě.
Ve fotbale hrají dvě družstva po jedenácti hráčích na obdélníkovém hřišti, nejčastěji travnatém. Jejich cílem je dosáhnout více branek (gólů) než soupeř. Branky je dosaženo tehdy, když míč přejde brankovou čáru mezi tyčemi branky. Hraje se hlavně nohama, ale hráči mohou k hraní míčem používat libovolné části těla kromě rukou a paží. Pouze brankář (tzn. jeden z hráčů,Průběh a způsob hry
Hry se účastní dva týmy, každý o jedenácti hráčích. Na hru dohlíží rozhodčí: hlavní rozhodčí se pohybuje mezi hráči na hrací ploše a má plnou odpovědnost k řízení zápasu; je vybaven píšťalkou, kterou signalizuje zahájení a přerušení hry. Těsně za okrajem hrací plochy na delších okrajích hřiště se pohybují dva asistenti rozhodčího, kteří hlavnímu rozhodčímu praporkem signalizují některé druhy porušení pravidel. Nemají však samostatnou rozhodovací pravomoc. V evropských klubových soutěžích jsou také 2 další rozhodčí, tzv. brankoví rozhodčí. Brankoví rozhodčí nezasahují do hry přímo hry a také nemají praporek. Fungují jako poradci hlavního rozhodčího, s nímž jsou ve spojení minivysílačkou.
Hraje se jedním kulatým míčem, kterým hráči pohybují na hrací ploše: "driblováním" (běháním s míčem ovládaným jemnými kopy), přihrávkami spoluhráčům a konečně střelbou na soupeřovu branku, kterou brání protivníkův brankář. Družstvo, které zrovna nemá pod kontrolou míč, se jej snaží získat: zachycením soupeřovy přihrávky nebo "napadáním" soupeře, u kterého je míč; dovolený fyzický kontakt mezi hráči je však výrazně omezen.
Fotbalový zápas (AOL-Arena, Hamburg, květen 2004)
Fotbalový zápas obecně probíhá plynule, přerušení jsou způsobena porušením pravidel (např. když se míč dostane mimo hrací plochu, když hráč mimo brankáře zahraje rukou, když při snaze o odebrání míče soupeři hráč protivníka kopne či jinak překročí dovolené způsoby napadání atd.) a hra po nich většinou jen s malým zdržením pokračuje dál. Hraje se celkem devadesát minut hrubého času (čas běží i v přerušené hře), s patnáctiminutovou přestávkou v polovině, po které si soupeři vymění poloviny hřiště. Na konci obou poločasů rozhodčí stanoví, kolik času se bude hrát nad rámec 45 minut, čímž se nahrazuje čas ztracený např. ošetřováním zraněných hráčů či střídáním. Typicky se jedná zhruba o jednu minutu na konci prvního poločasu a tři minuty na konci druhého poločasu.
Po skončení druhého poločasu je vítězem zápasu mužstvo, které soupeři vstřelilo víc branek. V případě, že obě mužstva obdržela stejný počet branek, končí zápas remízou; v některých soutěžích je však remíza nepřípustná a hra se musí rozhodnout, zpravidla prodloužením 2×15 minut. Pokud ani poté není rozhodnuto, následuje penaltový rozstřel. V moderním fotbale padá poměrně málo branek, například na MS 2006 byl průměr 2,3 gólu na zápas.
Z jedenácti hráčů každého mužstva je jeden podle pravidel určen jako brankář: má odlišnou barvu dresu a platí pro něj ta výjimka, že smí v okolí vlastní branky hrát míč rukama. Z hlediska pravidel jsou všichni ostatní hráči stejní, v praxi se však vyvinuly specializované funkce dané konkrétními schopnostmi jednotlivých hráčů, taktickými záměry a úkoly, které na hřišti plní:
  • Jak už bylo uvedeno, má brankář za úkol bránit soupeři ve vstřelení gólu; většinu času proto setrvává v okolí vlastní branky.
  • V zásadě podobný cíl mají hráči označovaní jako obránci (slangově "beci" z anglického back): pohybují se spíše na vlastní polovině hřiště a v svém pokutovém území a mají za úkol zejména zastavit přicházející soupeřův útok. V moderním pojetí hry však zejména krajní obránci pomáhají i při útoku.
  • Záložníci tvoří středovou část družstva: pohybují se po celé ploše hřiště, podle potřeby se zapojují do obrany i útoku (ale i zde se užívá specializace na defenzivní a ofenzivní záložníky). Zejména středoví záložníci mívají za úkol "tvořit hru": rozehrávat útočné akce, rozdělovat přihrávkami míče spoluhráčům atd., záložníky proto bývají technicky velmi schopní hráči.
  • Útočníci mají za úkol zakončovat útočné akce a střílet soupeři góly. Pohybují se proto nejdále od vlastní branky a do obrany se zapojují jen zřídkakdy.
Rozdělení hráčů na jednotlivé posty a stanovení jejich úkolů a obecně herní taktiky je zodpovědností trenéra. Trenéři obou týmů při zápase pobývají nedaleko okraje hrací plochy (poblíž středu jednoho delšího okraje), udílejí rady a pokyny hráčům na hřišti a případně vyměňují hráče na hřišti za náhradníky. Mezi oběma lavičkami náhradníků se zdržuje čtvrtý rozhodčí, který řídí střídání, kontroluje dodržování pravidel osobami na lavičkách, a v případech zranění některého ze tří rozhodčích na hřišti může zraněného rozhodčího vystřídat.

Kam dál